Dík za to,nelze opravdu než souhlasit.Moc pěkně napsané.kocour píše:Jen taková poznámka na okraj:
je dobré vědět a znát následky činů, které konám: jedno s čím jsou prováděny a jak. V poslední době, kdy se objevili spasitelé světa za každým rožkem a cpou nám své recepty, které jako ovce následujeme ve snaze osvobodit jiné ovce, dělá spousta z nás jednu podstatnou chybu: neptáme se proč - v čí prospěch a jak vlastně konáme.
Vím sice hodně, ale přesto narážím na limity v poznání, které mi naznačují, že nevím dost na to, abych konal na sto procent zodpovědně, s vědomím, že konám přesně tak, jak chci a hlavně tak, jak chtějí ostatní: Kam tím mířím? Třeba právě k tomu, co tu naznačil Lugar: je naším právem měnit skutečnost druhým bez jejich vědomí? Jasně, já bych to zas tak dramaticky neviděl, myslím, že žijeme ve světě, kde každý ovlivňuje každého - úplně nevědomě, ale přesto s účinkem, čili není se v prvním plánu čeho bát - moc extra škod asi napáchat nelze(?).
Ale ve druhém plánu, pokud pracuji s něčím vědomě - ve snaze něco změnit (ideálně pozitivním směrem), měl bych mimo znalosti účinků (a vážně si nemyslím, že bych CBčkem sestřeloval UFO...) dobrovolně přijmout zodpovědnost za VŠECHNY následky s mou činností spojené - jedno zda pozitivní (ty se spíš přičítají ve prospěch toho, v jehož prospěch konám - a je úplně jedno, zda s jeho svolením nebo ne), či negativní (ty vidím jako karmickou zátěž své vlastní osoby).
Vyplývá z toho pro mě jasné poučení: VŽDY MUSÍM PŘESNĚ VĚDĚT, CO DĚLÁM, nemůžu se spoléhat na to, co kde vyčtu - praxe a její trvalé ověřování je základ. Kdo z nás to v případě orgonitů dělá?
A za druhé: při hledání možností, jak pomoci druhým v jejich uzdravení od nemocí, které je sužují, jsem přišel pro mě na nepřekročitelné poznání: LÉČBA BEZ SOUHLASU PACIENTA NENÍ ÚČINNÁ. Proč? Protože nemoc má především své sdělení vůči samotnému pacientovi - má jej na něco (nevyrovnanou momentální energii, několikavěkovou karmu, nebo dlouhodobé jednání v tomto životě) upozornit a přimět jej k VĚDOMÉ ZMĚNĚ JEDNÁNÍ. Jak k takovému poznání má dojít někdo, kdo pasivně přijme léčbu od jiného, formou "spolknu pilulku (nebo si nechám udělat takovou či onakou terapii) a bude mi fajn"? Krátkodobě to možná pomůže, ale dlouhodobě určitě ne - nezmění-li se návyky, nezmění se myšlení, nemoc se vrátí, často s větší silou. Má pak někdo právo měnit osudy druhého (byť sebezázračněji), pokud ten druhý pouze pasivně přijímá (v lepším případě) nebo přijímá jen podvědomě, jako ten, na něhož je působeno bez jeho přímého souhlasu nebo bez jeho vědomí (v horším případě)?
Ježíž řekl :"víra Tvá Tě uzdravila" - šlo o stvrzení vědomého přijetí Božské pomoci - o snahu býz vyléčen a uzdraven - o přímý a VĚDOMÝ kontakt mezi léčitelem a pacientem. Tam to vidím 100% správně. U ostatních způsobů si ponechávám právo na pochyby. Dost možná mi někdo z vás napíše něco, čím mě zviklá. Zatím jsem ale na nic lepšího nepřišel.
Jediné, zač na sto procent zodpovídám, jsem jenom já sám, do cizích osudů nemám právo vstupovat, pokud o to nejsem požádán.
Zdenek.
Naopak orgonit ani nesparvuje karmu, zloděj stejně zaplatí za svůj čin - možná snad rychleji než čekal....
a jako odpoved na tvoji otazku je moje oblibene slovo "EGO"