am2 píše:je třeba si uvědomit, že tím už jsme, ale k tomu je občas potřeba něco dělat. Abysme si to uvědomovali, ne abychom se tím stali. Nemůžeme tím nebýt.
zkus toto prosím trochu ještě rozvést, je to bod, na kterém jsem momentálně dlouho zadrhnut
Moc rád
už nějaký čas tu chci založit téma s Moojim a dalšíma učitelema advaity (non-duality), ale ono vlastně není třeba, tohle je přesně místo, kam to patří... snad se Gyrxuir nebude zlobit, kdyžtak se přesuneme jinam. U několika uživatelů jsem si tady už všiml, že na to trochu narážej (hlavně všichni jsme jedno, láska a přítomný okamžik). Ale i v tom se dá ztratit.
Můžu k tomu vlastně říct jen něco málo a přihodit pár videí. Přišlo to ke mně teprve nedávno, předtím jsem ale pár let znal Eckharta Tollea, který v podstatě mluví o tom samém, jen z lehce jinačího hlediska (což platí u většiny - ale tohle mi sedlo). Zkusím dát takový malý příklad, který by se klidně mohl stát, ale jedná se ve zkratce o to, jak to chápu já (což nikomu necpu) ze všech zdrojů, na které jsem za svůj život narazil a z velké části taky z vlastní zkušenosti:
-
Člověk, který se o život hlouběji nezajímá, je zabydlený ve své mysli, ztotožňuje se s většinou svých myšlenek, kolísá od dobrých časů ke špatným a to samé stále dokola, většinou samozřejmě převažuje nešťestí a zoufalost. Zkrátka takový typický Čech
.
Když se takový člověk z nějakého důvodu vydá na "duchovní cestu", začne třeba u astrálního cestování, meditací nebo u obyčejné fascinace z telekineze či orgonitů, což ho asi na malou chvíli zabaví (někoho klidně na roky
). Dřív či později ale s největší pravděpodobností narazí na otázku sebepozorování ("co se sakra myslí tím, že učenci studovali svět, ale buddha studoval sebe?"), díky čemuž za nějaký čas udělá první a velice důležitý krok: trochu oslabí sílu té části mysli, která má nad ním kontrolu po většinu času života. Přestože o ní mluvím spíše negativně, všichni víme, že mysl je fajn věc, když potřebujete koupit máslo nebo spočítat píva. Jenže většinu času jen bezdůvodně štěbetá, aniž by to bylo k čemukoli prospěšné - právě naopak; pramení z toho utrpení. Podle některých zdrojů člověku hlavou proběhne přes 60 000 myšlenek za den, z nichž je zhruba 85% negativních. Pokud se člověk s každou myšlenkou ztotožňuje, jak by někdy vůbec mohl být šťastný?
Nicméně - pokud tento člověk začne brát díky tomuto uvědomění proudy mysli s určitým odstupem, jako by se poprvé v životě probudil a je z toho celý šťastný a vyjukaný, protože "to konečně našel". Tahle fáze mohla přijít klidně už na začátku, u nějaké ještě větší kraviny, o které si myslel, že je konečnou odpovědí na jeho prosby o věčné štěstí a svatý klid, osvícení. Spousta duchovních učení tady končí...
Oslabená mysl ale v žádném případě neznamená slabá mysl - ta se totiž pořád snaží vrátit zadními vrátky a vytvořit nějaký problém, na kterém by mohla parazitovat a přežívat. Tak se člověk, který jde "správným směrem", zasekne na nějaké zhovadilosti, ale jelikož ta spadá pod "spiritualitu", ani si neuvědomí, že znovu řeší jenom iluzi, stejně jako to dělal na začátku, když o ničem z toho neměl ani páru.
Když se vrátí mysl v tomhle okamžiku, je
neskutečně zákeřná. Je to mrcha. Je stokrát záludnější než dřív. Nezaslouží slitování. Člověk zapomene na to, co ho zprvu osvobodilo... se "spirituálníma" problémama se ztotožní natotata, o to je tahle "fáze" složitější. Chce to obrovskou pozornost, nenechat se zatáhnout zpátky do hnoje.
V hlavě začne běhat: musím se naučit líp dýchat, je třeba více meditovat, zdravěji jíst, nejdřív se musím naučit tohle, abych mohl támhleto, když se naučím s kyvadlem a komunikovat s duchovním průvodcem, půjde to líp, musím přečíst tyhle knížky, chce to jen čas.... ČAS... už jen trochu času, než tam (znova) budu. Co řekl Mooji na otázku, zda je třeba v sobě nejdříve probudit hadí sílu Kundalini? Bylo to něco jako "Kundalini nech klidně spát, ty se probuď." Je to paráda. Aplikujte prosím na všechno, co potřebujete udělat, abyste byli štastní.
Cokoli vyžaduje čas, nemůže být skutečně "ono". Než k tomuto uvědomění dojdeme, nějaký ČAS ale nejspíš uběhne. Další paradox? Prostě to tak funguje. Nesmíme z toho ale dělat problém. Mysl ho ale nejspíš už při čtení dělá: "Takže meditace, zdravé jídlo a astrální cestování jsou špatné a zbytečné?". No, nic není špatné ani zbytečné, leda ve smyslu, že vám to brání v prožívání dokonalé celistvosti právě v tomto okamžiku. A všechny tyhle věci, jako je citlivost na energie, vnitřní klid a zkrátka všechno, čeho se lidi snaží dosáhnout, aby se "posunuli dál" přijde samozřejmě a naprosto beze snahy... člověk na to ale jde z druhé strany - přes opakování projevů Vědomí se snaží dobrat stavu Vědomí... což je naprosto zbytečné a opačnické. Mooji řekl: Uvědomte si jedno a poznáte mnohé.
Do vědomí se můžeme ponořit teď, není třeba jediná praktika, jediná další vteřina, jediná věc nás nedělí od vědomí Buddhy, Ježíše a všech mudrců. A pokud věříme, že ano, je to jen v naší hlavě. Pokud si to uvědomíme, čeká nás něco podobného:
Mysl ale umí udělat problém úplně ze všeho. Když už člověk přijde na to, že přítomný okamžik, zastavení toku myšlenek a láska ke všemu jsou nějak spojené s tímhle "stavem", snaží se žít v přítomnosti, zastavovat myšlenky a všechny milovat... a to samozřejmě nefunguje nikterak dobře. Mysl nás obejde a udělá problém i z věcí, které patří k tomu nejvyššímu, co je.
Jelikož je mysl tak vychytralá... nejsilnější zbraní se zdá
zapomenout na všechno. Na chvíli... vypustit
ponořit se do přítomného okamžiku... SLEDOVAT - to je asi nejsilnější a nejúčinější duchovní praktikou, kterou jsem kdy objevil - a není k ní potřeba ani minuta. Můžete sledovat, co se vám teď honí v hlavě při čtení... nemusíte čekat... takže je fajn pozorovat ostatní, ale hlavně pozorovat sebe. Nesnažit se zastavit reakce, myšlenky... to je skoro nemožné a navíc zbytečné a občas silně kontraproduktivní. Jakmile myšlenky sledujeme, nemusíme se s nimi ztotožnit a to nás osvobozuje. Mooji to přirovnal k představě samotných očí plujících vesmírem.
Je to nejspíš nekončící, tohle sledování... jakmile pojmenujeme stav, ve kterém se nacházíme... mysl to dřív či později převezme a překroutí a je to zpátky. Tak to zahodíme znovu. A ono se to vrátí znova. A bez toho, abysme z toho dělali problém, to zahodíme znova. A ona se bude vracet čím dál tím méně... ale nezmizí nejspíš nikdy
což ani nemusí. Je dobrým sluhou, ale zlým pánem. K fyzické realitě zkrátka patří, stejně jako prožívání bolesti a radosti. Obojí je třeba si užívat - ani jedno nezmizí. Jen se na to člověk dívá z jiného hlediska... takže bolest se přestane dít "jemu", ale bude se prostě dít. Není to příjemné, ale je to lepší, než normálně. A když se člověk naučí přijímat a nevzdorovat tomu, co je... přestože nezmizí bolest, zmizí utrpení.
Jeff Foster jde ještě víc do hloubky a neskutečně rozbíjí snahy mysli vrátit se i přes všechno tohle... doporučuju. Ještě Adyashanti, a Eckhart Tolle je taková stálice, kterou už objevil i Orgonet
vše na youtube... knížky, audioknížky, je o tom spousta webů... musíte si to všchno přečíst a naučit nazpaměť, chodit do kostela, modlit se a nemluvit sprostě, platit nehorázný ceny za new-age kurzy jako je Reiki a snažit se být na všechny milí.... správně, apríl. Nikdy nezapomeňme, že nic z toho vlastně nepotřebujeme. Jedinou věc navíc... nic. Mysl má ráda problémy, alespoň malinké, když né veliké, protože jejich řešení leží v čase... ale odpověď na všechno je opravdu v přítomném okamžiku. Toho se mysl bojí. Navíc... minulost už neexistuje a budoucnost ještě neexistuje... dávat energii na cokoli jiného, než "teď" se nevyplácí. "Teď" je všechno, co je, bylo a bude a nemůže tomu být jinak.
Takže jestli jste tu nesrozumitelnou patlanici někdo dočetl až sem (omlouvám se za délku), chtěl bych vás poprosit o jedno: v tomhle článku nebyla jediná věc, kterou uvnitř nevíte, nebo kterou byste potřebovali. Zapomeňte na něj.
Hezký den
