Procházím městem, pára stoupá z kanálů
Chodník je vlhký, je krátce po dešti
Vzhlížím k obloze a uvědomuji si,
Že už jsem šíleně dlouho neviděl slunce
Pouze ocelově šedou klenbu od obzoru
K obzoru
Mléčný škraloup natažený jako elastické kalhoty
Na přebujelém zadku
Všichni víme proč
Víme to. Jenom je nám to tak trochu jedno
Desítky až stovky letadel brázdí oblohu každý den
Vytvářejíc chorobloplodné síto otupující naši mysl
Nikdo se před ním neschová
Pokud nedokáže cestovat na jiné planety
Celá Země z vesmíru vypadá jako golfový míček
Tatam je modrá planeta
Naráží do mě postavy s prázdnými pohledy
Plouží se městem jako pára
Přesouvajíc se z práce do svých domovů
Nebo naopak
Pravidelně nás očkují
Sledujeme pravidelné zábavní pořady,
Kterým by se všichni měli pravidelně smát
Ale to se neděje
A všem je to jedno
Na kůži se nám vytváří podivné vředy,
Které nelze jakkoliv zahojit
Protože z nich vyrůstají podivná vlákna
Vítr zvedá polypropylenové chomáče,
Které včera celý den „sněžily“
A hraje si s nimi mezi domy
Blíží se Vánoce
Choulím se do kabátu, abych je nevdechnul
Možná je mi i trochu zima
Ale to se nestává
Od té doby, co je počasí řízeno a nemění se
Děti jsem neviděl ani nepamatuji
Jenom šedé malé podivné bytosti
Bez duše
Bez emocí
Výsledky výzkumů vojensko-průmyslových komplexů
Mají nahradit děti
Abychom se necítil tak sami
A ztracení
Ozývají se výkřiky
Kolem detenčních zón je vždy živo
Chodím se sem ujišťovat, že ještě žije naděje
V lidech bez čárových kódů a děr po injekcích
Spousta vojáků je všude kolem
Pět na jednoho vězně
Brání kontaktu
Mezi vězni a slušnými lidmi
Zastavuji se, poslouchám
Čerpám energii svobody
Skutečné svobody
I když uzavřené za ostnatými dráty
Z protějšího sloupu mě zaměřila průmyslová kamera
Slyším její optiku
Jak ostří
Infračervené světlo mi přejelo zátylek
Identifikace
Propracovaná do nejjemnějších detailů
Právě o mně zjistili všechno
Nad hlavou slyším vojenský vrtulník
Dám se do kroku
Dnešní dávku revolty mám za sebou
Cítím se jako hrdina
Jako nejdůležitější ovce z celého stáda
A je mi to docela jedno…
zdroj:www.sepotydoduse.estranky.cz
Je mi to docela jedno...
- Galliano
- Příspěvky: 392
- Registrován: 01 zář 2009 20:57
- Bydliště: Nora blízko solar plexu
- Kontaktovat uživatele:
Je mi to docela jedno...
Musíme věřit v dobré věci, které neexistují. Jak jinak by se mohly stát skutečností?
probuzeni.blogspot.com
probuzeni.blogspot.com
Re: Je mi to docela jedno...
Hm, smutné...
Taky něčím přispěju, co mi dnes přišlo mejlem, též dost neveselé...
Housle
Na stanici metra ve Washingtonu DC se posadil muž a začal hrát na
housle;
Bylo studené lednové ráno. Hrál asi 45 minut Bachovy skladby.
Během té doby, jelikož byla špička, prošlo stanicí odhadem tisíce lidí,
většina z nich cestou do práce.
Po třech minutách prošel kolem muž středního věku a všiml si
hrajícího muzikanta. Zpomalil krok a na pár minut se zastavil,
pak spěchal za svými povinnostmi. O minutu později dostal houslista
svůj první dolar: nějaká žena mu hodila peníze do krabice a bez
zastavení pokračovala v chůzi. Po několika minutách se někdo opřel
o zeď a poslouchal, pak se podíval na hodinky a odkráčel. Evidentně
spěchal do práce. Nejvíce pozornosti mu věnoval 3letý chlapec.
Matka jej vlekla kolem, spěchala, ale dítě se zastavilo a dívalo
na houslistu. Nakonec
jej matka postrčila, dítě pokračovalo v chůzi ale celou dobu se za
houslistou ohlíželo. Toto se opakovalo s několika jinými dětmi a
všichni rodiče, bez výjimky, je nutili pokračovat v chůzi. Za celých
45 minut hry se na chvilku zastavilo pouze 6 lidí. Asi 20 mu dalo peníze,
aniž by zpomalilo svůj krok. Vybral 32 dolarů. Když skončil a nastalo
ticho, nikdo si toho nevšiml. Nikdo nezatleskal.
Nikdo jej nepoznal. Nikdo nevěděl, že tím houslistou byl Joshua Bell,
jeden z nejlepších hudebníků na světě. Hrál jedny z nejtěžších
skladeb, které byly kdy složeny.
Hrál na houslích za 3,5 milionů dolarů. Dva dny před
tím, než hrál v metru, vyprodal Joshua Bell divadlo v Bostonu,za
průměrnou cenu sedadla 100 dolarů. Toto je skutečná historka. Inkognito
hra Joshuy Bella ve stanici metra byla zorganizována deníke Washington
Post jako součást exprimentu o vnímání, vkusu a prioritách lidí.
Zadání bylo : na běžném obyčejném místě v nevhodnou dobu - dokážeme
vnímat krásu? Dokážeme se zastavit a ocenit ji? Poznáme v neodpovídajících
souvislostech talent? Jedním z možných závěrů tohoto experimentu
je, že jestliže nemáme chvilku se zastavit a naslouchat jednomu z
nejlepších hudebníků na světě, hrajícímu nejlepší kdy napsanou
hudbu, kolik dalších věcí nám uniká?
Taky něčím přispěju, co mi dnes přišlo mejlem, též dost neveselé...
Housle
Na stanici metra ve Washingtonu DC se posadil muž a začal hrát na
housle;
Bylo studené lednové ráno. Hrál asi 45 minut Bachovy skladby.
Během té doby, jelikož byla špička, prošlo stanicí odhadem tisíce lidí,
většina z nich cestou do práce.
Po třech minutách prošel kolem muž středního věku a všiml si
hrajícího muzikanta. Zpomalil krok a na pár minut se zastavil,
pak spěchal za svými povinnostmi. O minutu později dostal houslista
svůj první dolar: nějaká žena mu hodila peníze do krabice a bez
zastavení pokračovala v chůzi. Po několika minutách se někdo opřel
o zeď a poslouchal, pak se podíval na hodinky a odkráčel. Evidentně
spěchal do práce. Nejvíce pozornosti mu věnoval 3letý chlapec.
Matka jej vlekla kolem, spěchala, ale dítě se zastavilo a dívalo
na houslistu. Nakonec
jej matka postrčila, dítě pokračovalo v chůzi ale celou dobu se za
houslistou ohlíželo. Toto se opakovalo s několika jinými dětmi a
všichni rodiče, bez výjimky, je nutili pokračovat v chůzi. Za celých
45 minut hry se na chvilku zastavilo pouze 6 lidí. Asi 20 mu dalo peníze,
aniž by zpomalilo svůj krok. Vybral 32 dolarů. Když skončil a nastalo
ticho, nikdo si toho nevšiml. Nikdo nezatleskal.
Nikdo jej nepoznal. Nikdo nevěděl, že tím houslistou byl Joshua Bell,
jeden z nejlepších hudebníků na světě. Hrál jedny z nejtěžších
skladeb, které byly kdy složeny.
Hrál na houslích za 3,5 milionů dolarů. Dva dny před
tím, než hrál v metru, vyprodal Joshua Bell divadlo v Bostonu,za
průměrnou cenu sedadla 100 dolarů. Toto je skutečná historka. Inkognito
hra Joshuy Bella ve stanici metra byla zorganizována deníke Washington
Post jako součást exprimentu o vnímání, vkusu a prioritách lidí.
Zadání bylo : na běžném obyčejném místě v nevhodnou dobu - dokážeme
vnímat krásu? Dokážeme se zastavit a ocenit ji? Poznáme v neodpovídajících
souvislostech talent? Jedním z možných závěrů tohoto experimentu
je, že jestliže nemáme chvilku se zastavit a naslouchat jednomu z
nejlepších hudebníků na světě, hrajícímu nejlepší kdy napsanou
hudbu, kolik dalších věcí nám uniká?
Re: Je mi to docela jedno...
tady je video k tomu Joshua Bellovi, opravdu se to stalo

Re: Je mi to docela jedno...
To my pripomina film Dark City, doporucuji nema to chybu.
http://www.csfd.cz/film/18233-smrtihlav-dark-city/
http://www.imdb.com/title/tt0118929/
http://www.csfd.cz/film/18233-smrtihlav-dark-city/
http://www.imdb.com/title/tt0118929/