Neviditelný blahobyt a přežraná společnost
Napsal: 23 úno 2010 21:31
Neviditelný blahobyt a přežraná společnost
Denně v našem obchodě prodávám 28 druhů čerstvého chleba. Denně je zhruba třetina lidí nespokojena, že nenajdou ten v pořadí devětadvacátý typ pečiva. Přitom za svého mládí stejně jako u nás znali pouze druhy dva. A byli šťastni.
To je jen malý příklad z tisíce maličkostí. Lidé *jsou nespokojení*, že v lednu neseženou jahody (a když ano, že jsou drahé), že hruškový jogurt je jen ten od Danone a ne ten hruškový od Müllera, vyděšený chlap volá mobilem od regálu těstovin, že nemají ta kolínka bez vroubků, ale jen ty s vroubkama, jestli nemá skočit do auta a sjet pro ně do sousedního města...
Nejde o to, že by to byl problém jen nějakých rozmazlených Italů všude v Evropě, včetně Čech je to podobné. Nepíši o rozdílu mezi "bohatým" Západem a "chudým" Východem... z tohoto rozdílu se v praktickém životě zbývá stále více už jen mýtus. Zdejší podhorské údolí u Vicenzy je sice z hlediska zaměstnaneckých příjmů bohatší, než řekněme naše Vysočina,
zato Praha by ho mohla strčit do kapsy.
Mluvím o materielním skoku *během jediné generace*, který je tady obrovský, u nás však snad ještě větší.
Ekonom ČSOB Tomáš Sedláček je sugestivní chlapík, užívá trefné příměry a hovoří o problému společnosti, přesycené spotřebou a přitom stále méně spokojené. Hovoří o dvaceti letech ekonomického růstu, kdy jsme bohatli tak, jako nikdy v dějinách. Všichni. Evropané, Italové, i Češi, Američané dokonce dvojnásob, na dluh. A to že nelze dělat donekonečna.
Ekonom Sedláček lidem doporučuje půst. Vládě ovšem radí rozpumpovat růst.Z hlediska makročísel jsme bohatli a často si žili nad poměry.
To se spoustě lidí nezdá.
Kam se skryl ten blahobyt z mikropohledu všedního života? Máme ve všem *větší výběr.* Jednotlivé věci jsou výkonnější a pracujeme na ně méně než kdysi. Problém je v tom, že je nesrovnatelně *více příležitostí k utrácení.*
*Jídlo:* před 20-ti lety na něj padla až polovina rodinného příjmu. Dnes je to třetina, čtvrtina. Ovšem až další čtvrtina dnes padá na komunikace (mobil, internet, kabelová TV), o čem se kdysi ani nesnilo.
*Nebo drogerie:* za svého dětství pamatuji mýdlo a šampon. Nic víc. Dnes máme u vany na každý typ vlasů specielní šampon, dále kondicioner a balzám, pěnu do koupele, sůl do koupele, tekuté mýdlo na ruce, sprchový gel na tělo, tělové mléko, a zvlášť šampon na intimní partii.
*Sportovní pomůcky:* dříve jsem drandil na universálním kole v trenýrkách nebo teplácích. Dnes je na hory mountain-bike, na asfalt rychlostní kolo s carbonovou vidlicí, cyklistické kalhoty s vycpaným rozkrokem, cyklistické triko s odsáváním potu, cyklistické boty s klipsnou, cyklistické rukavice, cyklistická přilba a cyklistické brýle. Zvláštní speciální sadu oblečení zvlášť potřebujete do posilovny, na běhání, na lyže nebo skateboard.
Když jsem jednou vstoupil ve starých trenclích do posilovny... no, vypadal jsem v tom specializovaném spolku dost divně...
Speciálním případem je tzv. *Nová kancelářská vrstva*. Jde o mladou a střední generaci, pracující v *kancelářích Prahy, ale i větších krajských měst,* mající vesměs slušné příjmy a jejíž životní styl se nejvíce blíží evropskému průměru. V konzumu. Vím, o čem mluvím, sám jsem do její pražské varianty 10 let patřil.
Jezdí na lyže do Alp, za teplem k Rudému moři, do Tunisu nebo Španělska, případně si během roku odskočí na víkend do nějakého evropského města (když jsou ty letenky teď tak levné...). Mobil, notebook, přehrávač MP4 a další nezbytnosti mění za méně než 2 roky... Pracují v nových palácích ze skla a oceli a zkuste si tam přinést rendlík s knedlíkama od večeře... Proto kolega skočí pro bagety, pizzu nebo se jde společně na oběd do restaurace... i přes to, že firma přispívá na stravenky, to něco stojí. Každý den.
V rámci sociální hygieny provozuje 3-4 moderní sporty s odpovídající výbavou a oblečením (viz výše), účastní se nárazových aktivit jako skákání z letadla a mostu, paintball nebo alespoň firemní bowling. *Desetitisíce lidí.* Nejčastější konzumenti hypoték, spotřebních úvěrů a překročených limitů na účtu.
Současná ekonomická krize znamená, že se tento zběsilý kolotoč spotřeby pro ještě větší spotřebu (jak lze laicky přeložit vládní "stimulace růstu ekonomiky) o něco zpomalí. *Nikdo nebude mít hlad,* většinou nebude muset ani slevit ze svého spotřebního standardu.
To nejhorší, co se může stát, je, že přijde o místo v nepříliš efektivním podniku a stát jej bude platit, dokud si nenajde práci novou. I tato nezaměstnaná menšina však bude po dobu nezaměstnanosti kupovat a jíst *stejné potraviny*, bude dále psát SMSky ze *stejného mobilu*, užívat bytu, auta, kola, elektřiny *stejně jako dřív*. Možná odloží dovolenou v cizině nebo výměnu auta. V tom spočívá ona *neviditelnost blahobytu* a zároveň neštěstí naší doby...
Mám více, než jsem měl v dětství, více, než měl můj otec, děd a jakýkoli předek. Více výběru, více kvality, více množství. Ale místo uspokojení cítím frustraci. Přede mnou se s každou získanou věcí rozšiřuje propast toho, co "nutně" potřebuji a ještě nemám. Příčina tkví *v prazákladu lidské povahy* na vše lepší si bleskově zvykne a povýší to na normu.
Vše ostatní je automaticky horší a nepřijatelné.
Nejsem apoštolem boje proti konzumu.
Ani zenovým mágem, který levituje nad světským shonem a káže odříkání. Sedím s vámi také u stolu a s celou kumpanií si vesele cpu břicho. Nechť se lidé přecpou k smrti nebo nechť si hladoví podle své diety.
Nechť mají svobodnou volbu.
To co chci, je ukázat, u jak *bohatého stolu sedíme* (aniž bychom si to uvědomili). Že už ani nejíme z hladu, ale vymýšlíme si delikatesy, abychom trumfli sousední stůl. Třeseme se strachy ze změny, kterou nazýváme krizí, byť je to jen přestávka mezi jedním a druhým, ještě skvělejším chodem, který číšník servíruje. A že pokud nechceme přímo přestat jíst a držet půst, je dobré tu a tam otevřít oči a nechat se zasáhnout zábleskem uspokojení.
Abychom přes všechen stres a fňukání z té žranice alespoň občas něco měli.
Denně v našem obchodě prodávám 28 druhů čerstvého chleba. Denně je zhruba třetina lidí nespokojena, že nenajdou ten v pořadí devětadvacátý typ pečiva. Přitom za svého mládí stejně jako u nás znali pouze druhy dva. A byli šťastni.
To je jen malý příklad z tisíce maličkostí. Lidé *jsou nespokojení*, že v lednu neseženou jahody (a když ano, že jsou drahé), že hruškový jogurt je jen ten od Danone a ne ten hruškový od Müllera, vyděšený chlap volá mobilem od regálu těstovin, že nemají ta kolínka bez vroubků, ale jen ty s vroubkama, jestli nemá skočit do auta a sjet pro ně do sousedního města...
Nejde o to, že by to byl problém jen nějakých rozmazlených Italů všude v Evropě, včetně Čech je to podobné. Nepíši o rozdílu mezi "bohatým" Západem a "chudým" Východem... z tohoto rozdílu se v praktickém životě zbývá stále více už jen mýtus. Zdejší podhorské údolí u Vicenzy je sice z hlediska zaměstnaneckých příjmů bohatší, než řekněme naše Vysočina,
zato Praha by ho mohla strčit do kapsy.
Mluvím o materielním skoku *během jediné generace*, který je tady obrovský, u nás však snad ještě větší.
Ekonom ČSOB Tomáš Sedláček je sugestivní chlapík, užívá trefné příměry a hovoří o problému společnosti, přesycené spotřebou a přitom stále méně spokojené. Hovoří o dvaceti letech ekonomického růstu, kdy jsme bohatli tak, jako nikdy v dějinách. Všichni. Evropané, Italové, i Češi, Američané dokonce dvojnásob, na dluh. A to že nelze dělat donekonečna.
Ekonom Sedláček lidem doporučuje půst. Vládě ovšem radí rozpumpovat růst.Z hlediska makročísel jsme bohatli a často si žili nad poměry.
To se spoustě lidí nezdá.
Kam se skryl ten blahobyt z mikropohledu všedního života? Máme ve všem *větší výběr.* Jednotlivé věci jsou výkonnější a pracujeme na ně méně než kdysi. Problém je v tom, že je nesrovnatelně *více příležitostí k utrácení.*
*Jídlo:* před 20-ti lety na něj padla až polovina rodinného příjmu. Dnes je to třetina, čtvrtina. Ovšem až další čtvrtina dnes padá na komunikace (mobil, internet, kabelová TV), o čem se kdysi ani nesnilo.
*Nebo drogerie:* za svého dětství pamatuji mýdlo a šampon. Nic víc. Dnes máme u vany na každý typ vlasů specielní šampon, dále kondicioner a balzám, pěnu do koupele, sůl do koupele, tekuté mýdlo na ruce, sprchový gel na tělo, tělové mléko, a zvlášť šampon na intimní partii.
*Sportovní pomůcky:* dříve jsem drandil na universálním kole v trenýrkách nebo teplácích. Dnes je na hory mountain-bike, na asfalt rychlostní kolo s carbonovou vidlicí, cyklistické kalhoty s vycpaným rozkrokem, cyklistické triko s odsáváním potu, cyklistické boty s klipsnou, cyklistické rukavice, cyklistická přilba a cyklistické brýle. Zvláštní speciální sadu oblečení zvlášť potřebujete do posilovny, na běhání, na lyže nebo skateboard.
Když jsem jednou vstoupil ve starých trenclích do posilovny... no, vypadal jsem v tom specializovaném spolku dost divně...
Speciálním případem je tzv. *Nová kancelářská vrstva*. Jde o mladou a střední generaci, pracující v *kancelářích Prahy, ale i větších krajských měst,* mající vesměs slušné příjmy a jejíž životní styl se nejvíce blíží evropskému průměru. V konzumu. Vím, o čem mluvím, sám jsem do její pražské varianty 10 let patřil.
Jezdí na lyže do Alp, za teplem k Rudému moři, do Tunisu nebo Španělska, případně si během roku odskočí na víkend do nějakého evropského města (když jsou ty letenky teď tak levné...). Mobil, notebook, přehrávač MP4 a další nezbytnosti mění za méně než 2 roky... Pracují v nových palácích ze skla a oceli a zkuste si tam přinést rendlík s knedlíkama od večeře... Proto kolega skočí pro bagety, pizzu nebo se jde společně na oběd do restaurace... i přes to, že firma přispívá na stravenky, to něco stojí. Každý den.
V rámci sociální hygieny provozuje 3-4 moderní sporty s odpovídající výbavou a oblečením (viz výše), účastní se nárazových aktivit jako skákání z letadla a mostu, paintball nebo alespoň firemní bowling. *Desetitisíce lidí.* Nejčastější konzumenti hypoték, spotřebních úvěrů a překročených limitů na účtu.
Současná ekonomická krize znamená, že se tento zběsilý kolotoč spotřeby pro ještě větší spotřebu (jak lze laicky přeložit vládní "stimulace růstu ekonomiky) o něco zpomalí. *Nikdo nebude mít hlad,* většinou nebude muset ani slevit ze svého spotřebního standardu.
To nejhorší, co se může stát, je, že přijde o místo v nepříliš efektivním podniku a stát jej bude platit, dokud si nenajde práci novou. I tato nezaměstnaná menšina však bude po dobu nezaměstnanosti kupovat a jíst *stejné potraviny*, bude dále psát SMSky ze *stejného mobilu*, užívat bytu, auta, kola, elektřiny *stejně jako dřív*. Možná odloží dovolenou v cizině nebo výměnu auta. V tom spočívá ona *neviditelnost blahobytu* a zároveň neštěstí naší doby...
Mám více, než jsem měl v dětství, více, než měl můj otec, děd a jakýkoli předek. Více výběru, více kvality, více množství. Ale místo uspokojení cítím frustraci. Přede mnou se s každou získanou věcí rozšiřuje propast toho, co "nutně" potřebuji a ještě nemám. Příčina tkví *v prazákladu lidské povahy* na vše lepší si bleskově zvykne a povýší to na normu.
Vše ostatní je automaticky horší a nepřijatelné.
Nejsem apoštolem boje proti konzumu.
Ani zenovým mágem, který levituje nad světským shonem a káže odříkání. Sedím s vámi také u stolu a s celou kumpanií si vesele cpu břicho. Nechť se lidé přecpou k smrti nebo nechť si hladoví podle své diety.
Nechť mají svobodnou volbu.
To co chci, je ukázat, u jak *bohatého stolu sedíme* (aniž bychom si to uvědomili). Že už ani nejíme z hladu, ale vymýšlíme si delikatesy, abychom trumfli sousední stůl. Třeseme se strachy ze změny, kterou nazýváme krizí, byť je to jen přestávka mezi jedním a druhým, ještě skvělejším chodem, který číšník servíruje. A že pokud nechceme přímo přestat jíst a držet půst, je dobré tu a tam otevřít oči a nechat se zasáhnout zábleskem uspokojení.
Abychom přes všechen stres a fňukání z té žranice alespoň občas něco měli.