Tuhle knihu si nenechte ujít!

Co bychom neměli přehlédnout...
Odpovědět
gaga
Příspěvky: 10
Registrován: 24 črc 2009 19:40

Tuhle knihu si nenechte ujít!

Příspěvek od gaga » 23 zář 2009 09:31

Tuhle knihu si nenechte ujít! Asi váš šokuje, jak daleko je věda ochotna zajít, aby potlačila nepohodlné myšlenky !

Moderní inkvizice

Jak se věda chrání před takovouto blamáží, když jiní svými úspěchy dokázali, že oficiální strana zaostala, a přitom plýtvala veřejnými penězi? Osvědčená strategie: nejprve ignorovat, a to tak dlouho, dokud neopadne zájem veřejnosti, pak mnohé samo od sebe mizí v zapomnění, protože většina vynálezců nemá vliv na média nebo nedisponuje kapitálem pro vlastní uvedení na trh. Vynálezci většinou neoplývají obchodním talentem - jedinou výjimkou tu byl Edison.

Když zamlčování nepřináší kýžený výsledek, přichází „stupeň dva": nákup práv. Pak všechno zmizí v kterémsi trezoru a neohrožuje ani zavedený výzkum, ani trhy. To se týká zvláště energetických a dopravních technologií, které by mohly zvrátit závislost na elektřině a ropě.

Jestliže se vynálezce nedokáže prosadit, přichází další stupeň tři: výsměch - tedy atentát na renomé. U outsiderů je to relativně prosté: upře se jim odborná kompetence a prohlásí se za „šarlatány" nebo „kšeftaře". (Všimněte si: vydělávání peněz je nemorální, když se neděje s požehnáním bank a koncernů). Zvláště tvrdě to dopadne na „přeběhlíky" z vlastních řad, kteří se odváží veřejně překročit hranice „paradigmatu". Tajně v soukromí je ještě připustí, pokud všechno zůstane pod pokličkou. Richard Milton a Robert Anton Wilson píší ve svých knihách o řadě případů, v nichž etablovaní vědci, kteří zveřejnili odchylné teze, museli zaplatit citelnou pokutu.

Hon na Velikovského

Roku 1950 se objevila kniha amerického psychologa dr. Immanuela Velikovského Světy v kolizi, v níž předkládá důkazy pro to, že světové katastrofy, k nimž došlo v období mezi 15. a 8. stoletím před naším letopočtem, byly způsobeny takřka fatálním přiblížením komet, v jejichž důsledku se dostala na svou oběžnou dráhu planeta Venuše. Pro Zemi to znamenalo posunutí zemské osy, změnu klimatu i života na Zemi. V této kompetentní práci zkoumal bezpočet pramenů, mezi něž patřily ságy a mýty starověkých národů na celé planetě, a také geologické a paleontologické studie.

Tím porušil mnohé nepsané zákony „paradigmatu", podle nichž je za prvé sluneční systém údajně stabilní; převratné události v historickém období zpřehází všechno, co jsme si o dějinách mysleli, že víme. Za druhé nikdo nemá strkat svůj nos do jiných odborných oblastí. Etnologové se z astronomie vyvlékli stejně jako astronomové z geologie. A Darwin už vůbec není zpochybňován - „darwinismus" je naší posvátnou krávou.

Tohle byl zcela jasný případ pro „paradigmatickou policii". A ke všemu tomu pobouření se tato kniha dostala také na nejpřednější místo v seznamu bestsellerů a udržela se tam po dvacet týdnů. Velikovskému se ze všech stran dostávalo tvrdých a polemicky laděných útoků. Časopis Scientific America, který se již před padesáti lety vysmíval bratrům Wrightovým kvůli jejich úsilí o motorové létání, o němž odborníci věděli, že je nemožné, se zdráhal nejen napsat o ní pojednání, ale také se o ní jen zmínit. Ovšemže byla o Velikovského knize napsána zničující kritika. Když Velikovsky žádal po vydavateli prostor, aby se jí postavil, byla jeho žádost odmítnuta se zdůvodněním, že jeho hypotézy se už beztak příliš rozšířily. Profesor Bernard Cohen, který se zprvu vyjadřoval pochvalně o Velikovského práci, svůj názor později změnil, ale proč, to nevím. Napsal o tom: „Domněnka, že vědci milují pravdu do té míry, že ani na okamžik nezakolísají, aby své přesvědčení hodili přes palubu, je dokonale pomýlené převrácení skutečnosti."
Ačkoliv Velikovsky už tenkrát předpověděl věci, které se později potvrdily (jako například vysoké teploty na Venuši, rovinné vyzařování Jupiteru a dosah zemského magnetického pole), akademická veřejnost jeho práci dodnes nepřijala.

R. Milton píše: „Kdyby Velikovského kniha byla čistě spekulativní povahy, možná by se s ní akademici vypořádali jak s produktem fantazie a dál by se jejím obsahem nezabývali. Velikovsky však podpořil své teorie velmi detailními vědeckými výzkumnými výsledky, a sice z nejrůznějších disciplín, jako jsou historie, antropologie, geologie, astronomie a biologie; abychom jmenovali alespoň některé z nich. Ano, jeho odborné znalosti k tomuto tématu zdaleka překračují poznatky některých jeho nejukřičenějších kritiků, což mělo lehko předvídatelné následky: nepustili se do diskuze o nastolených vědeckých otázkách, nýbrž se zaměřili na osobní útoky na Velikovského.“

Proč musel zemřít Wilhelm Reich

Další vědec, který se dostal do konfliktu s „paradigmatickou policií", byl Rakušan Wilhelm Reich. Po první světové válce studoval ve Vídni a patřil k nejlepším Freudovým žákům. Poněvadž to byl tvořivý duch, dospěl k vlastnímu názoru na psychoanalýzu, která se zčásti rozcházela s Freudovým pojetím. Rozdíly spočívaly hlavně v tom, že Freud spatřoval příčinu neuróz a problémů sexuálního prožívání ve výchově, která považovala za nezbytné, aby společenské normy (reprezentované v Nadjá) vykonávaly kontrolu nad pudy člověka, kdežto Reich ji viděl ve společenském potlačování přirozených potřeb. Pro Reicha byl člověk bytosti, která se vyvíjí pozitivním směrem prostřednictvím seberegulace, pokud její životní síla a sexualita má možnost svobodného rozvoje, což byl v té době názor naprosto nový. Reich tak odmítl Freudův „Thanatos" (pud smrti), „slast z ničení" či z destruktivity. Reich spatřoval v ničení důsledek chybně řízené životní energie, která pak spěla ke špatným koncům, jestliže něco stálo v cestě jejímu přirozenému vyjádření.

V tomto pohledu na člověka naprosto a bez výhrady souhlasím s Reichem. Osobní postoj v této otázce je principiálním rozhodnutím, které fundamentálně ovlivňuje všechno ostatní. A nejen v psychoterapii, nýbrž v celé medicíně, sociologii a politice. Moderní medicína zcela ztratila ze svého zorného úhlu konstruktivní síly, jako je sebeléčení, a totálně potlačila fakt, že každé léčení musí být výkonem těla a ducha pacienta samotného, jakkoli „geniální" může být lékařský zásah. Ta se dívá na tělo jako na stroj, který může kdykoliv selhat a bez trvalého dozoru strojníků je ztracené. Naštěstí tomu tak není. Jak jinak by totiž člověk v historii svého vývoje tak úspěšně obstál - bez lékařů? Možná právě proto?

Ale zpět k Wilhelmu Reichovi. V průběhu svého badatelského života porušil hned několik tabu. Ve svém vídeňském období a později v Berlíně organizoval sexuální poradny, které byly bezplatné pro dělníky a chudinu. Jako první veřejně diskutoval o „funkci orgasmu", jak to ve svých knihách nazývá. Jeho sociální angažovanost z něj udělala komunistu. Když se svou konsekventní pokrokovostí všude narážel, vyloučili jej roku 1933 z Psychoanalytické společnosti i z komunistické strany. Z Německa musel emigrovat mimo jiné proto, že byl Žid. Nějaký čas žil v Norsku, kde oznámil, že objevil biologickou formu energie, kterou nazval „orgon". I to bylo, a je tabu. Od té doby, co věda v boji proti církvi akceptuje pouze „měřitelné", má panický strach, aby se duchovní síly a „energie" zase „nevrátily" zadními vrátky. Proto to nekompromisní odmítání parapsychologie a údržbářská, duše zbavená mentalita dnešní medicíny. Reich pozoroval tvorbu živých struktur ze sterilního materiálu. Ještě jedno tabu, které porušuje hned dva paragrafy: Darwinismus a monomorfismus, podle něhož živé bytosti mohou povstat vždy jen ze stejného druhu. Kromě toho měřil elektrické potenciály strachu a slasti na základě odporu kůže, a nezastavil se ani před erotogenními zónami.

Pak toho ale bylo příliš i na tolerantní Nory, a tak se Reich musel opět stěhovat, tentokrát do USA, právě včas, než do Norska napochodovali Němci. V Americe dál experimentoval se svým „orgonem". Koncentroval jej ve speciálních skříních („orgonové akumulátory") a dosahoval s ním velmi dobrých výsledků při léčbě rakoviny a jiných těžkých chorob. Jeho pozorování orgonu v atmosféře vedla ke zkonstruování relativně jednoduchého aparátu, pomocí něhož se mu prokazatelně podařilo vyvolat déšt v období sucha.

Když se však také ještě začal zajímat o UFO, pohár trpělivosti přetekl. Méně úspěšní strážci vědecké morálky mu šli po krku prostřednictvím FDA (Fond and Drug Administration - americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv). Byl předvolán před soud, aby ospravedlnil svou orgonovou terapii. Reich byl ovšem toho názoru, že okresní soud není kompetentní k tomu, aby rozhodoval o vědeckých otázkách, a nedostavil se. Tím se mu z hlediska formálně právního dostali na kobylku a za „pohrdání soudem" jej odsoudili ke dvěma letům odnětí svobody nepodmíněně. Jeho orgonové akumulátory byly roku 1956 na pokyn úřadů rozsekány sekerami napadrť, jeho knihy v USA zakázány a v New Yorku veřejně spáleny. Kdo si myslí, že knihy se pálily jenom ve středověku nebo v totalitních státech, toho zklamu. Laboratoře byly zrušeny, výzkum orgonu a léčení jím zakázány.

Wilhelm Reich zemřel několik měsíců nato ve vězení údajně na selhání srdce. Zeptal jsem se jeho dcery Evy Reichové, když přijela do Německa, na okolnosti kolem smrti jejího otce. Řekla mi, že měl nemocné srdce, což bylo úřadům známo, a vlastně ani nebyl schopen vazby, a přesto jej uvrhli do vězení. Myron Sharaf, jeho spolupracovník a životopisec, napsal: „Zemřel na zlomené srdce." Další jeho spolupracovník, lékař dr. Michael Silvert, si vzal život, když mu odejmuli aprobaci. Výzkum orgonu byl v USA na desítky let zastaven.

Když se o takových událostech doslechneme, což se děje dosti zřídka, pak už nás tolik neudiví, že R. A. Wilson označil moderní vědu za „novou inkvizici". Tento neblahý duch je živější, než bychom si mysleli. Roku 1981 tehdejší vydavatel vědeckého týdeníku Nature John Maddox řekl o knize Ruperta Sheldraka A New Science of Life (Teorie morfické rezonance - Nová věda o životě), že je žhavým kandidátem na pálení.

Existují tedy případy, kdy věda s pomocí justice kráčí přes mrtvoly, a já se domnívám, že za tím není jenom umíněnost nebo závist vůči konkurenci jako hlavní motiv. Těmto tématům se budu později ještě jednou podrobněji věnovat.

Jak se nenápadně potlačují nepohodlné myšlenky?
Rád bych vám na následujících příkladech předvedl, jaké kroky se používají, aby se přivodil pád nežádoucího výzkumu. Jedním z „posvátných zákonů" je evoluční teorie, pojmenovaná podle Darwina, jenž sám vůbec nebyl žádným „darwinistou". Jako křesťan věřil v Boží působení. Moderní dogma spočívá na „náhodných" mutacích a přírodním výběru v boji o život. Je rozhodně zajímavé, jak výborně se hodí k hospodářskému imperialismu západního vojensko-průmyslového komplexu! Náhoda?

Toto dogma však také předurčuje, že získané vlastnosti nemohou být děděny. A to byla smůla vídeňského biologa Paula Kammerera. Ten byl darwinistou a vynikajícím experimentátorem. Na počátku minulého století pracoval desítky let ve vídeňském Ústavu experimentální biologie na programech šlechtění rostlin a zvířat, které jasně dokázaly, že získané vlastnosti mohou být velmi úspěšně předávány následujícím generacím. Takto experimentoval s mlokem skvrnitým, který se zdržuje na žlutém nebo černém podkladě. Mloci časem přizpůsobili barvu kůže tomu podkladu, na němž se mohli lépe skrývat a tuto barvu zdědili i jejich potomci.

Kammerer úspěšně pracoval i s jinými živočišnými druhy - jeho experimenty byly dobře zdokumentovány a nedaly se zpochybnit. Ovšem k jeho diskreditaci došlo, a sice kvůli vedlejšímu pokusu, který vůbec nebyl podstatný pro ostatní práci. Roku 1926 totiž Američan dr. Noble ve svém článku v časopisu Nature tvrdil, že údajně u exempláře želvy preparované Kammererem objevil podvrh. Kammerer to popřel, případ nikdy nebyl objasněn. Experimenty se želvami nebyly rozhodující pro tezi dědičnosti, což také Kammerer dobře věděl. Proč by tedy falšoval výsledky, a tím riskoval své dobré jméno, když měl přece mnohem lepší důkazy, které také nikdy nebyly zpochybněny? Ať už je tomu jakkoli, Kammererova kariéra byla na základě kontroverzního obvinění zničena. O šest týdnů později se zastřelil.

Záludné na celé té věci bylo, že se tím smetly ze stolu také nesporné výsledky jeho práce. Richard Milton prohlásil, že Kammererovy experimenty byly velmi přínosné pro jeho knihu Facts of Life. Napsal: „Ovšem potom mi vyčítali, že jsem lehkověrně naslouchal důkazům jednoho podvodného experimentátora. S tímto obviněním se pak házely do jednoho pytle všechny mnou přinesené důkazy. Ačkoliv tedy přede mnou ležely přesvědčivé vědecké nálezy nezpochybnitelné důkazní síly, které stále ještě nedošly obecného uznání, neodvážil jsem se je použít.“

Levná energie pro každého?

Další náš příklad pochází z oblasti technologií výroby energie, politicky velmi brizantního tématu. Je totiž nad slunce jasné, že kdo kontroluje zásoby energie a její distribuci, kontroluje moc. Nebo jinými slovy: Kdyby měl každý k dispozici neomezené množství energie, byly by mocenské poměry na této planetě v samém základě zpochybněny. Není tedy divu, že právě zde se odehrává boj se zvlášť obrovitými větrnými mlýny. Již můj profesor experimentální fyziky byl přesvědčen o tom, že průmysl dokonce ani nechce levné, decentralizované výrobce energie, jako jsou solární buňky s nízkými pořizovacími náklady, a proto se ani v této věci dál neangažoval.

Miliardový kšeft výrobců elektřiny

Pod tímto titulkem se v časopisu raum&zeit č. 58/ 1992 objevil článek, který mě upozornil na skandál, který by jinak zmizel beze stopy v propadlišti času, a o němž jsem navíc v ostatním tisku nenašel jedinou zmínku. Fakt samotný si může ověřit každý. Od roku 1987 byla v Německu celá elektrická síť v přísném utajení převedena z dřívějších 220 V na 230 V (u třífázového proudu z 380 na 400 V) - stejné hodnoty platí i pro rozvodnou síť v České republice - pozn. překl. Při využití (rovněž zvýšených) tolerančních hranic činí skutečné napětí průměrně 234 V. Proč? V prvé řadě jsou výsledkem tohoto opatření četná negativa: životnost žárovek se snižuje asi o třicet procent, nebezpečí požárů kabelů je vyšší než dříve, a všechny starší elektropřístroje, zvláště takové, které jsou odkázány na chlazení, se rychleji opotřebují. To je důvod k radosti pro elektroprůmysl.

Jediné, co hovoří ve prospěch této akce, a to je také jejím důvodem, že se prudce a automaticky zvýšila spotřeba elektrického proudu, a s ním i faktury za elektřinu, a sice o 13 procent. To se děje proto, že se podle zákonů elektrotechniky proudový výkon (který platíme) vypočítává z napětí a proudu. Jestliže se zvýší napětí o 6,3 procenta, pak se stejnou měrou zvýší i proud, takže spotřeba je také vyšší. V měřítku celého Německa je nadbytečná spotřeba vysoká asi jako výkon jedné jaderné elektrárny. Dobrý argument pro elektrárenský průmysl, aby stavěl další reaktory.

Sečteno a podtrženo - mazaný tah, který spotřebitelům ještě více tahá peníze z kapes. Ale u toho nezůstalo. Protože ta akce měla tak hladký průběh, plánuje se, že se v příštích letech zvýší „tolerance" po celé Evropě na 10 procent. Potom bude do našich domovů přicházet proud o napětí 25 V (nadbytečná spotřeba pak bude činit 32 procent!). Přátelské rady výrobců energie k tématu „úspory energie" jsou tudíž z říše pohádek a bez rozpaků je můžeme označit za do nebe volající lži.

„Studená jaderná fúze"

Od té doby, co se na světě objevily vodíkové bomby, dokáže člověk i na Zemi provádět jadernou syntézu - která podle jeho soudu probíhá na Slunci - ovšem jenom v podobě exploze, kde jako roznětka funguje „obyčejná" atomová bomba. Problémem syntézy (fúze) je vysoký tlak a teplota ve výši mnoha milionů stupňů, kterých je dle názoru jaderných fyziků zapotřebí ke spuštění tohoto procesu. Již po čtyři desítky let slibují, že v nejbližší době dokážou energii vyrobit pomocí fúze, a za tím účelem již vynaložili nepředstavitelné sumy.

Obrovský údiv tedy vyvolali profesoři Martin Fleischman a Stanley Pons z univerzity v Utahu, když v březnu 1989 prohlásili, že uskutečnili fúzi pomocí pokusného zařízení jednoduché konstrukce, a tak vyráběli energii nepocházející z chemických procesů - to vše s vynaložením celkových nákladů ve výši méně než 300 DM. Podle fyzikální teorie by to nemělo fungovat - bud' se oba mýlili, nebo se odborníci na fúzi blamovali, v každém případě to byla obrovská senzace.Fleischmann a Pons nebyli fyzikové, nýbrž elektrochemici, ovšem žádní vědečtí outsideři, a tak začaly četné laboratoře na celém světě „studenou fúzi" prověřovat. Mezi vědci zavládla euforie plná optimismu. Sice ta věc nebyla tak úplně jednoduchá a ne všem se pokus podařil, ale brzy dorazila první hlášení o úspěšném provedení experimentu, při němž byl pozorován přebytek energie.

„Ale kuchyňská atmosféra, která tento experiment provázela, posilovala vzrůstající nevoli expertů vůči horké jaderné fúzi v jejich výzkumných zařízeních za miliardy.“ Koncem dubna Fleischmann a Pons požádali příslušný parlamentní výbor o 25 milionů dolarů na zřízení výzkumného centra při jejich univerzitě. Potom byla však celá věc dána k ledu. Už dříve se vyskytly určité výhrady k tomuto experimentu, nyní však k němu renomované výzkumné ústavy už bez obalu vyjadřovaly svůj negativní postoj - z úst mluvčího Harwellovy výzkumné laboratoře - vlasti institucionalizovaného jaderného výzkumu ve Velké Británii - zaznělo, že se experiment nepodařilo zopakovat, a že všechny laboratoře, které oznámily úspěšné provedení pokusu, až na jednu připustily, že se při měření dopustily chyb. Něco takového nezní právě věrohodně, když víme, že se jen vzácně stává, aby někdo odvolal výsledky svého bádání, a to i kdyby desetkrát měřil nesprávně. Renomovaný MIT (Massachusetts Institute of Technology) zveřejnil údajné výsledky vlastních pokusů, k nimž se však Fleischmann a Pons vyjádřili odmítavě. To však jiným vědcům nebránilo, aby studenou fúzi vyhodnotili jako „omyl", a později zašli ještě dál a rovnou je obvinili z vědeckého podvodu. Poté celá záležitost prošla tiskem, a tím byla „studená fúze" vyřízena. Ovšem pak se ale ukázalo, že MIT výsledky manipuloval. „Když zmanipulování celé věci ze strany MIT vyšlo najevo, ocitl se tento ústav pod palbou kromě jiného také ze strany vlastních členů. Eugene Mallove oznámil na veřejném shromáždění, že odstupuje a v dopise adresovaném MIT obvinil určité členy, že vymyšlené výsledky experimentálního výzkumu zveřejnili se záměrem ukončit diskuzi kolem studené jaderné fúze."

Následně vyschl pramen financí na výzkumy a Americký patentový úřad odmítl patenty související se studenou fúzí. Takový je stav věcí, jak jej zná veřejnost. Vzpomínám si, jak jsem zhruba o rok později četl ve Frankfurter Rundschau krátkou zprávu o tom, že v Kalifornii si vyžádala jednu oběť exploze v jisté výzkumné laboratoři, která se zabývala studenou fúzí. Jak prosím? To tedy znamenalo, že se pokračovalo ve výzkumu na údajně neperspektivní věci. Když jsem si připravoval materiály pro tuto knihu, narazil jsem na udivující informace, o nichž na veřejnost neproniklo zhola nic: Studená fúze byla zopakována nejméně 92 výzkumnými týmy v deseti zemích. California Polytechnic Institute dosáhl třicetinásobné hustoty energie tyče palivového článku jaderného reaktoru!

Nejintenzivněji na výzkumu pracovali Japonci. Roku 1992 zorganizovalo Ministerstvo mezinárodního obchodu a průmyslu konsorcium deseti největších japonských koncernů (kromě jiného Hitachi, Fuji, Toshiba, Toyota) k urychlení vývoje. V prvním roce pracovalo na tomto výzkumu s ročním rozpočtem ve výši asi 90 milionů dolarů 150 vládních vědců spolu se 450 vědci z průmyslu. Fleischmann a Pons sami pracují pro Technova Corp. ve Francii, japonské dceřiné společnosti poté, co se klima v USA kvůli fámám o podvodu stalo nesnesitelným. Eugene Mallove opustil MIT a vydává časopis Cold Fusion. Toto téma tedy v žádném případě nebylo zameteno pod koberec, jinak by totiž Japonci nevynakládali takové investice. Ostatně pochybuji o tom, že všeobecně, tedy my, budeme mít k dispozici tuto energii. Navíc jsou ve hře ještě mocenskopolitické zájmy. Abychom mohli kontrolovat technologii, musíme ji vlastnit dřív, než na to přijde někdo jiný - proto ten intenzívní výzkum s vyloučením veřejnosti.

Tyto události v každém případě názorně demonstrují, jak takový dezinformační proces probíhá: nejprve úspěch, s nímž nikdo nepočítal. Fleischmann a Pons byli tak chytří, aby jej oznámili v tiskovém prohlášení a ne, jak je běžné, v článku pro Nature, který by stejně nebyl otištěn. Po oznámení následuje velký entuziasmus a další úspěchy.

Když se etablovaná strana vzpamatovala z úleku, přistoupila k odvetné akci: vydávání dementi vážených ústavů a pověsti o šlendriánu a podvodu. Toho se chopí tisk v kampani, „podvod" se stane skutečností a dané téma je pro veřejnost vyřízené. To, že jsou obvinění z podvodu vyvrácena a oficiální znalecké posudky zfalšované, se už ve velkých médiích neobjeví, a až na pár zasvěcených se o tom veřejnost už nikdy nic nedozví. Věc ztratila na své aktuálnosti a těch pár pracovních skupin, co zůstaly, lze snadno kontrolovat (uhlídat?), zvláště když si vyměňují své myšlenky na kongresech a po internetu.

Kdo dělá kruhy v obilí?

Přeháním? Nikoliv. Když se pořádně podíváme, uvidíme, že se tato taktika používá u mnoha objevů: Nejdřív senzace, potom „odhalení" a na konci mlčení až za hrob. Vzpomínáte si ještě, jak se v osmdesátých letech objevovaly tajuplné kruhy v obilí, ony obrazce na polích, nejprve v Anglii, a jak o tom noviny psaly palcovými titulky? Co lidi nejvíce znepokojovalo, bylo to, že nikdo nevěděl, jak vznikají. Najednou se objeví přes noc v obdivuhodné dokonalosti, a v některých piktogramech lze dokonce naměřit nevysvětlitelné jevy, jako jsou anomálie v magnetickém poli nebo radioaktivita. Jednoduchými kruhy to začalo, ale s lety se stávaly stále komplikovanějšími a krásnějšími svými úchvatnými vzory, navíc obilí bylo polehlé s naprostou precizností, jak to nikdo nedokáže napodobit, aniž by polámal stébla.

Časopis PM vypsal v červenci 1992 cenu v hodnotě 3 000 liber za nejlepší podvrh. Nastoupila řada skupin falšovatelů, avšak výsledek byl ubohý: symetrii a strukturu pravých kruhů nelze napodobit. Formací přibývalo a fascinovaly stále víc, do roku 1991 jich bylo napočítáno asi 2 500, a jejich popularita rostla. Tisíce lidí proudily v letním období let 1990 a 1991 do Anglie, aby si vychutnaly tento ohromující fenomén. Kruhy byly používány v reklamě a zdobily obálky hudebních nahrávek (Led Zeppelin). „Fascinaci kruhů podlehli mnozí, kteří věří, že jsou naprosto imunní vůči jakékoli formě mysticismu. Kruhy se staly poutními místy v obilí.“

To, že se v blízkosti kruhů často objevovala UFO, se stalo podnětem k bezpočtu spekulací, a to z celé věci udělalo ještě větší senzaci. Vědci byli bezradní, a část z nich se od toho snažila distancovat trapnými „prohlášeními" typu, že jde o „pářící se ježky", „poruchy růstu" nebo „inteligentní větrnou smršť". Rovněž britská armáda se o tento jev zajímala, a na noční pozorování nasadila helikoptéry a přístroje pro noční vidění. Zda objevila víc než soukromí výzkumníci kruhů, se asi nikdy nedozvíme. Úřady mlčely - jako vždy, když o něco opravdu jde.

Dne 9. 9. 1991 však Today (britský ilustrovaný časopis) odkryl roušku tajemství: důchodci Doug Bower a David Chorley přiznali, že od roku 1978 zfalšovali na 200 kruhů, a sice pomocí lana a drátěných konstrukcí. Tím veřejnost dostala konečně své „vysvětlení", nesnáze spojené s tímto fenoménem byly odstraněny, a lidé se začali věnovat jiným záležitostem. Speciálně v německém tisku panuje od té doby informační bezvětří. Například se nic nepsalo o tom, že když tito důchodci měli na setkáních s tiskem předvést své umění, dopadlo to žalostně. Výsledkem byla dokonalá blamáž. „Po hodině nedokázali vytvořit nic jiného než jakousi změt' podobající se vzdáleně činkám, což mělo s originálem společného asi tolik, jako Stonehenge se zahradním altánem.“

A i kdyby tito muži vyrobili oněch 200 podvrhů, zůstala by otázka, kdo je zodpovědný za zbývajících 2 300 piktogramů, z nichž mnohé vznikly téže noci stovky kilometrů daleko. To už je opravdu trochu moc, a to i na dva zdatné „obilné kmety".

Ta povídačka však stačila k tomu, aby popularita tohoto fenoménu značně utrpěla, a všechno ted' působí dojmem, jakoby za tím nebylo nic víc než jen nápad dvou hospodských chvástalů. V Today se objevila poznámka: Copyright MBF Services. Z toho, jak redakce zareagovala na dotazy vyplynulo, že MBF je „nezávislá tisková agentura", která oba důchodce magazínu Today dohodila. Podivné na tom je jen to, že agenturu tohoto jména nikdo nezná, nemá její adresu ani telefon, a ta ani před touto událostí, ani po ní nikdy nic nezveřejnila. Georgiemu Wingfieldovi to připomíná rozhovor s bývalým pracovníkem MI5 (britské tajné služby) o tom, jak se šíří dezinformace, který mu řekl: „Byl jsem zapleten do toho, když MI5 rozšířila po světě dezinformaci v záležitosti severoirského konfliktu. Za tím účelem jsme založili fiktivní soukromou tiskovou agenturu, za jejímiž stoly seděli naši lidé.“

Reportér americké CBS, který v létě roku 1991 natočil film o kruzích v obilí, byl před skandálem varován svým přítelem, vládním vědcem, aby nedával v sázku své jméno, poněvadž britská vláda má v úmyslu angažovat dva umělce a prezentovat je tisku jako autory kruhů, aby „konečně učinili pří tomu nepříjemnému povyku“.

Výsledek známe. Dnes se zabývá - podobně jako tomu bylo s Wilhelmem Reichem nebo studenou fúzí – formacemi v obilí jen malé množství zainteresovaných, kteří přes bojkot v tisku každé léto zdokumentují nové zajímavé obrazce. Nechtěl bych na tomto místě spekulovat o tom, jak piktogramy vznikají, ať už je toto téma jakkoli fascinující. Chci jen ukázat, co se stane, když je nějaká věc nežádoucí. Většina z nás považuje sama sebe nebo tisk za dobře informované. Obávám se, že tady spíše platí známé pořekadlo „přání otcem myšlenky".

Ghetto svobody bláznů
Mohl bych ještě pokračovat mnoha dalšími podobnými příklady, ale to by daleko přesáhlo rámec této knihy. V této souvislosti bych rád podotkl, že nežádoucí témata nejsou striktně zakazována, to bychom měli názorovou diktaturu, která by příliš bila do očí. Spokojí se zdánlivě s tím, že zájem zredukují - řekněme na pět až deset procent obyvatelstva. Takové ghetto je velmi praktické, poněvadž se zde nespokojení a kritici sami od sebe shromažďují, a tím se nad nimi hravě zajistí dohled. Outsidery tu nechají diskutovat a publikovat, ale starají se o to, aby se jejich názory nešířily. Chytrý tah, neboť se tím předstírá názorová rozmanitost a tolerance, a outsideři se sami diskvalifikují svou očividnou „neúspěšností". S touto strategií se - bohužel - budeme setkávat mnohem častěji, a to nejen ve vědě.



Zdroj:


Obrázek
Kód: NE24
Název: Věda bez skrupulí aneb Obchod s fiktivními fakty
Autor: Johannes Jurgenson
Nakladatelství: EarthSave 2009
Cena: 375.00 Kč
Počet stran: 441
Vyšlo: 19.08.2009
Skladem: 3-5 ks

Odpovědět